V pátek 25.9 2015 jsme se opět mohli setkat s místními strašidly v Adamovských lesích. Děti s rodiči se sešli na Sklaďáku. Vytvořili jsme dvě skupiny a s počátkem stmívání vyrazili na dobrodružnou výpravu. Nejprve všichni museli nasbírat na ochranu před loupežníky šišky, každý z nás si držel jednu šišku, abychom se ubránili.
Jako první jsme spatřili VODNÍKY, jak sedí na studánce a dohadují se o dušičku. Všichni umlkli a poslouchali hádku a byli zvědaví, kdo z nich dušičku vyhraje. K našemu překvapení se nakonec vodníci domluvili a dušička zůstala oběma.
Pokračovali jsme ve výpravě a narazili na BLUDIČKY, které nás lákali k sobě, aby nám mohli sebrat dušičku, raději se naše skupinka u nich nezastavovala a rychle odcházela, ale v tom nás zastihla rána, která všechny vylekala. Nic se však nedělo. Výprava pokračovala a v tom jsme zaslechli nad naší cestou zašustění a uviděli pohyb, nevěděli jsme co to je, a tak všichni zůstali ve střehu. A za zatáčkou nás přepadli LOUPEŽNÍCI. I přes počáteční šok jsme se nevzdali a vypálili na ně šiškami a společnými silami je zahnali. To bylo radosti, že jsme to sami dokázali.
Ale výprava ani zde neskončila, pokračovala dál. U pomníku nás zastihlo překvapení. Procházel se tam DUCH a BÍLÁ PANÍ. Ale nevšímali si nás a nemuseli jsme se jich bát. Bát jsme se však museli chvíli po té, protože ze křoví na nás vyběhli ČERTI. Najednou celá naše skupina zmlkla a dokonce se objevoval i pláč. Ale maminky i tatínkové ochránili děti a tak si žádný čert nikoho v pytli neodnesl. Výprava pokračovala a musela se trochu vzpamatovat z toho leknutí, ale najednou bylo vše zapomenuto, protože na stráni nad našimi hlavami, se objevili krásné VÍLY. Tancovali tam a vůbec nás neviděly. To byla krása. Potichoučku se naše skupinka od nich vzdalovala a o kousek dál jsme zaslechli volání o pomoc, náš krok se zrychlil, abychom zjistili, kdo to volá. A objevili jsme nešťastnou PRINCEZNUuvázanou u stromu. Děti neváhaly ani chviličku a rychle se rozběhly k ní, aby ji zachránily. Ona jim poděkovala a postěžovala si, že ji tam uvázaly čarodějnice. Ale měla pro děti dárek. Krásný talisman na krk, který je ochrání před strašidly. S princeznou jsme se rozloučili a postupovali ven z lesa, v tom nás na stráni překvapily divné zvuky a nad našimi hlavami začali ječet ČARODĚJNICE a budit starou čarodějnici na večeři, protože viděli děti a chtěli si na nich pochutnat. Chytili jsme si dáreček od princezny a rychle přidali do kroku a podařilo se nám utéct do bezpečí na konec lesa.  Již v bezpečí na konci lesa se všichni z naší výpravy přátelsky rozloučili a pokračovali sami domů do svých postýlek, kde se jim určitě zdál sen o dobrodružství, které prožili. (Marie Klepárníková)

Dne 2. října jsme se s panem učitelem Cupákem  vydali na exkurzi na Úřad práce v Blansku, kde jsme už podruhé navštívili informační centrum pro volbu povolání.
Programem nás provázela paní  Hoffmannová. Na začátek jsme si řekli nějaká procenta, jako například to, že míra nezaměstnanosti  v Česku činí zhruba 6,2 %. Potom co jsme si ujasnili, kam by kdo měl jít studovat (vzhledem k  průměru známek), pracovnice nám dala  možnost prohlídnout si složky profesí.Každá složka obsahovala několik sobě podobných povolání. Co jsme se tam mohli dočíst bylo zejména to, co od nás bude zaměstnavatel vyžadovat. Například zátěž chladem, teplem  atd. Zarazilo mě, že existují povolání jako  je např. kalič nebo balič.
Jako konec programu jsme si zahráli hru. Dostali jsme obálku s vystřiženými geometrickými tvary. Cíl hry bylo správně seskládat mozaiku. Hrálo se to tak, že jsme si zvolili zástupce, který jediný měl povolení skládat mozaiku. Ostatní mohli jen chodit a dívat se na již poskládaný útvar a slovně navigovat předem vybraného zástupce.
Protože jsme v deváté třídě, všichni už začali vážně přemýšlet, kam na školu. Návštěva ÚP byla jednou z možností, jak si začít vybírat své budoucí povolání. Dostaneme odtud také Atlasy školství se seznamem všech středních škol Jihomoravského kraje.  (Romana Šebelová)

Dne 22.9.2015 se konala beseda s panem Danielem Dvořákem. V této besedě se popisoval život dětí z Himalájí. Děti nemají tolik možností jako my, ale i tak jsou šťastné.
Chodí rády do školy, i když některé musí chodit  pěšky i hodinu a půl. Uctívají buddhismus a každé ráno se půlhodinu modlí a říkají, že milují své učitele. V jejich třídách je zima a sedí pouze v lavicích bez židlí. Děti nemají jídelnu a tak jedí venku oběd, který si přinesly z domu. Jí pouze dvakrát denně. Když přijdou ze školy, musí vykonávat své domácí povinnosti. Až poté mají volný čas na zábavu, který většinou tráví hraním kriketu.
Jejich domy jsou postaveny z hlíny, která je vypálená na slunci. V domě může žít až patnácti- členná rodina, někdy i v jedné místnosti. V místnostech se spí na zemi. Ve městě je pumpa, protože doma nemají přístup k vodě.
Lidé mají spálenou kůži od slunce, a přesto je tam zima. Uctívají různé rodinné tradice. Mají jiné životní hodnoty než my.
Na besedě jsme si uvědomili, že na tom nejsme nejhůře, a přesto si stále na něco stěžujeme.
Jako překvapení nám dal pan Dvořák ochutnat tibetský čaj. Beseda se nám velmi líbila a doufáme, že nás pan Dvořák zase někdy navštíví.  (K. Peterková, A. Mašijová, D. Madziová, 7.A) 

Přednášku dělal Daniel Dvořák, který se svojí přítelkyní učil děti ve vesnici Mulbekh.
Než začala přednáška tak se nám představil a začal nám vyprávět o tom, jaké to bylo, když přiletěli do oblasti Ladakh do výšky tři a půl tisíc metrů nad mořem. Ukazoval nám různé fotky, jak to tam bývá ráno, že se děti postaví do zástupů podle věku a modlí se a  jak moc si váží učitelů. Daniel tam učil tělocvik a hudební výchovu a jeho přítelkyně různé tance. Ukázal nám také jak ty děti vypadají, že mají dotmava opálené tváře od slunce, které tam na ně svítí. Proto si Daniel musel koupit speciální brýle,  které mu chránily zrak. Říkal nám, jak děti učil a že s těmi mladšími zpíval a hrál si s nimi, zatímco se staršími si udělali fotbalové hřiště i s brankami a hrál nejen s kluky, ale i s dívkami (a prý byli někdy lepší než kluci). Poté nám ukázal grafy a statistiky o tom, jak jsou odlišné české děti proti těm z Tibetu. Měl pro nás také překvapení: mohli jsme ochutnat čaj, který tam pil a skládal se z čaje, jačího mléka, másla, soli a  cukru. Dále pro nás měl úkol přehnout si několikrát papír a napsat tam, čeho si nejvíce vážíme. Měli jsme si postupně vyškrtnout tolik hodnot, aby nám zbyly čtyři, pak aby nám zbyly dvě: nejčastěji tam byla rodina, přátelé a peníze. Daniel řekl, že to tak bylo i ve většině škol v České republice, ale v Tibetu tam měly děti rodinu a  svého boha na prvním místě. Nakonec se s námi rozloučil a byl rád, že nás to  tak moc zaujalo.  (D. Havelka, 8.A)

(FOTO)

V úterý 1. září, jsme opět po prázdninách usedli  do školních lavic. Na naší škole bývá pěkným zvykem, že nejstarší žáci školy doprovází  malé prvňáčky a děti z přípravné třídy do lavic. Tentokrát přišla řada na nás z 9.A  a odstartovali jsme tak společně nový školní rok 2015/2016.
V úterý ráno kolem půl osmé se začali u hlavního vchodu školy scházet natěšení prvňáčci se svými rodiči. Po vstupu do školy se každého prvňáčka ujal jeden z nás a odvedl ho do třídy, kde už na něj čekala třídní učitelka Ilona Martochová. S prvňáčky plánujeme spoustu dalších akcí: třeba čtení pohádek, přespání v budově školy, školní výlet a pasování na čtenáře. Prvňáčci nás na oplátku vyprovodí na konci června ze základní školy. A jak se prvňáčkům ve škole líbí? O tom se dozvíte v anketě, kterou připravili sedmáci.  (K. Janíčková, 9.A)  (FOTO)

VZPOMÍNKA NA PRÁZDNINY

Jako každý rok jsem se těšila na prázdniny stejně jako ostatní. Nejvíce jsem se těšila na dovolenou v Chorvatsku na, kterou jsme jeli až v září. S rodinou a kamarády jsme navštívili hotel HRVATSKA v BAŠCE VODĚ. Pláž byla kamínková a asi 50 m od hotelu, což bylo super, protože jsme to měli kousek. Moře bylo hodně slané a nechyběly ani ryby a vlny. Mušle sice nebyly, ale to mi nevadilo, protože jsem byla ráda, jak bylo krásně a teplo. V Chorvatsku jsme navštívili NÁRODNÍ PARK BIOKOVO, kterým jsme projížděli serpentinami úzkými jen pro jedno auto, takže jsme někdy museli couvat anebo auta, která jela proti nám,  se musela vyhnout. Bylo to velké drama a nakonec jsme dojeli až nahoru k vysílači do výšky 1762 m n. m. Moc se mi tento výlet líbil. Poslední den,  když už  jsme se vraceli domů, jsme navštívili Plitvická jezera, kde jsme viděli spoustu vodopádů, jezer a ryb. Hrozně se mi tam líbilo. Je tam moc pěkná příroda a jela bych se tam podívat znovu. Nakonec jsme šťastně dorazili domů a přivezli jsme si spoustou zážitků.   (K. Čápová, 8.A)

Dalsidvacetov je malé městečko na cestě do krajiny snů.
Žijí v něm človíčkové, kteří se o své městečko hezky starají.
Dalsidvacetov  je proslulé tím, že se v něm vyrábí ty nejlepší a nejsladší  bonbony na lepší a krásné spaní.
Městečkem protéká potůček Snílek.
Žije tam celkem tři sta človíčků.
Jejich starosta se jmenuje Alois Dřímal.
V Dalsidvacetově nahrávají sladké ukolébavky, po kterých se krásně usíná.   (T. Taterová, 7.A)

(FOTO)

limericky ze 7.a

Byla jedna slečna z Adamova,
ráda jezdila do Přerova.
V Přerově měla kamarády,
dávali jí vždy dobré rady:
"Uč se, směj se a přijeď znova!"  (S. Plesková)

Byla jedna slečna z Adamova.
Byla už tři roky vdova.
Vymýšlela klobouky co se hodí do módy.
To byla hezká slečna z Adamova.   (T. Taterová)

Byla jedna slečna z Adamova,
jméno měla Hádavová.
Pořád se jen hádala
a kluka z Adamova si hledala.   (T. Poláček)